Zápisky z cesty za velikonočním sněhem LP 2003.

Ráno bylo kruté. Brzo vstát, to není moje hobby. Kór po "trošce" alkoholu večer před tím. Nakonec to dopadlo dobře. Byl jsem vzbuzen, donucen k ranním činnostem, naložen do nákladního prostoru jakéhosi hybridu mezi osobním vozidlem a dodávkou. Dnes se tomu hrdě říká "pickup". Jak by se to jmenovalo v době Velorexů a Trabantů si nedokážu představit.

Prostě mne naložili a odvezli na stanoviště, ze kterého jsme se měli přesunout za sněhem do Tyrolských Alp. Vše proběhlo v naprostém pořádku. Dokonce jsem ani moc neprotestoval. Prý.

Tyto řádky ťukám na svém kapesním geniálním blbcovi po cestě za ledovcem. Cesta dlouhá, ale příjemná díky sympatické osádce vozu. Jedeme mikrobuskem. Je nás 9. S maminou kazíme věkový průměr. Prostě jsme tady nejstarší, ale necítíme se tak. Vypadá to na docela slušnou partu. Vévodí jí osobnost, srandista a sympaťák, to vše v jedné osobě které se říká Petr. S ním je tu jeho brácha David se Šárkolu a Krtkem. Kromě mne a mé drahé, již zmíněné polovičky je s námi ještě Alice a Přemek s Martinou. Tím je výčet sestavy naší party u konce. Souběžně, vlastně za námi jede autobus se zbytkem výpravy.

Dojeli jsme bez problémů, ubytovali jsme se a před večeří jsme si trošku "procourli" okolí. Je tady nádherně, ale trochu bych poopravil přísloví "všechny cesty vedou do Říma ... " na "všechny cesty vedou do kopce. A jakýho kopce! Jsme v údolí mezi dvěma alpskými masivy, ve vesničce se jménem St. Zaunhof (nebo tak nějak). Prostředí jako vystřižené z filmu, ale bydlet bych tady tedy zrovna nemusel. Kopce mi nevadí, ale čeho je moc, toho je příliš.

Na stravu jezdíme o 2 km níže, do hotýlku, kde je ubytovaná druhá část zájezdu. Tam to s nějakou partou bude trochu složitější. Jednak proto, že je jich mnohém více (plný autobus) a jednak proto, že už tam jedna parta, vlastně spíš banda, je. Zbytek se na první "ohledání" jeví jako "mastňáci". Je to dáno jednak věkovým složením (i dětičky a kmeti by se našli) a jednak vlastním přistupem k životu a nespornou absencí smyslu pro humor u některých jedinců. To se projevilo hned u první večeře. Někteří nepromluvili ani slovo, jiní se tvářili jako mistři světa a raději si odsedli od naší, veselé a bujaré společnosti. Tak skončil první den našeho velikonočního lyžařského zájezdu.

Druhý den jsme vstávali v 7 hodin. Naskákali jsme do svých lyžařských výbav (každý do své) a vyrazili jsme na snídani. Po ní nás autobus odvezl ke spodní stanici tunelové lanovky "Pitzexpres" na ledovec. Po výstupu z horní stanice se nám otevřelo nádherné panoráma lyžařského areálu v údolí, vlastně v kotlině vytvořené ledovcem. Prostě úžasná scenérie. Svítilo sluníčko o 106. Prostě paráda! Sjezdovek co hrdlo ráčí, snížek sice mírně namrzlý, ale dobře upravený. Žádné velké fronty na vlecích a lanovkách. Jenom jedna věc mi tam vadila. Připomínala mi naše "české hory". Přes to, že nikomu nic nemohlo ujet, tlačili se všichni jako u nás ... Předbíhali a cpali se, jako by se dávalo něco zadarmo. Že by to byl pozůstatek Rakouskouherska? No comment!

Tak to chodilo každý den. S mírnými obměnami. Mám na mysli vznikající puchýře, otlaky a modřiny. Přežili jme všichni a stálo to za to! Prostě nádherně prožité Velikonoce na ledovci.

Přilkádám několik fotografií na dokreslení výše popsaného. Omluvte technickou kvalitu fotek - byly pořízeny "kapesním strojem", který můžu mít opravdu všude s sebou a nepřekáží dokonce ani pri lyžování ...

Howgh! Kamil

Tak takhle to vypadalo na horní stanici PITZEXPRESU:

Takhle zase na sjezdovkách:


(To modročerné je Lenka - moje drahá polovina, vlastně mé druhé JÁ...)

 

Po cestě na Pitztal je stanice lanovky na Rifflsee:

Toto je zase pohled na alpské údolí, kterým jsme každý den přijížděli ke spodní stanici PITZEXPRESU:

A tady zase pohled opačným směrem. Vpravo stanice PITZEXPRESU:

Vedle kostelíka je hotel, ve kterém byla ubytována druhá, "větší polovina" našeho zájezdu a kam jme jezili na stravu. Odsud je na sjezdovky cca 25 km.

A tady jsme bydleli my:

Takovýchto vodopádů je přehršel doslova na každém kroku:

Tak toto jsem "funící" já .... (ve výšce 3440 m mi prostě docházel kyslík ...):

No, a bych uvedl vše na pravou míru, tak tady jsme s "maminou" oba:

Toto je pohled na údolí, ve kterém jsme přebývali a kterým se přijíždí k ledovci:

"Dobytí vrcholu" - Peťa s Lenkou ve výšce 3440 m:

Na vrchol se jede kabinkami ... :

A tady je Peťan - vůdčí osobnost a "stmelovač" kolektivu ... (na snímku notně unaven - nikoli však "společensky"):

A tady si odpočíváme .... (zleva: David, Krtek, Já, Petr, Alice a Lenka):

A tady jsme všichni, před sportovním výkonem (po kolikáté už ...?):

.... svačinka na terase u PITZEXPRESU:

Po svačince byli někteří notně unaveni ....:

A takhle na nás jukala dávná minulost - obnažené "pravěké" vrstvy ledu ...:

Pohled na údolí z kabinky na Rifflsee:

A takhle to vypadá v tunelu PITZEXPRESU... (nic příjemného ...):

A toto už je lepší! - Dolní stanice PITZEXPRESU (není nad denní světlo...):

A je tady večer a chutná strava paní Aničky:

Že by Golem? Nee - to je Péťa! Ale, "... z vonku to takvyzerá ...":

Nahoře je to jako v pohádce. Chvíli jasno, chvíli mraky. Tady je to druhé:

Pohled dolů z výšky 3440 m od horní stanice kabinkové lanovky:

A je tady konec! Konec srandy, následuje cesta domů. V tomto okamžiku to máme "necelých" 800 km.

Pokud jste vydrželi, než se vám všechno načetlo, tak jste shlédli malou dokumentaci toho, jak se taky dají prožít velikonoce jinak ....

Za rok na shledanou na Pitztalu!

Kamil, zvaný taťka... :o)